MiG-21 byl další konstrukcí kanceláře Mikojan-Gurjevič, která se zařadila do výzbroje Sovětského svazu, zemí Varšavské
smlouvy a dalších ozbrojených sil. Jeho předchůdci byly tak významné typy jako MiG-15, MiG-17 či nadzvukový MiG-19. Kořeny
vývoje letounu sahají do první poloviny 50. let minulého století. V roce 1954 byl dokončen projekt Je-1, velmi rychle nahrazený
druhým prototypem Je-2. Oba měly šípové křídlo. Prvním strojem s delta křídlem byl prototyp Je-4, který se do vzduchu dostal
poprvé 16. června 1955. Představil se také na letecké přehlídce, která se konala o rok později na moskevském letišti Tušino. Jako
první se do sériové výroby dostala verze MiG-21F, která společně s MiG-21P a MiG-21F-13 reprezentovala první generaci tohoto
typu, vyráběnou na přelomu 50. a 60. let minulého století. Následovaly další, pokročilejší verze – PF, FL, PFM, R, S, N a PD, jejichž
produkce vyvrcholila ve druhé polovině 60. let. Od roku 1968 probíhala výroba třetí generace, která zahrnovala například verze M,
SM, MF, SMT, bis a další. Souběžně se stavěly také dvoumístné cvičné jednadvacítky MiG-21U, UM a US. Výroba MiGů-21
skončila v roce 1985 a do výzbroje je zařadilo okolo 50 zemí světa. MiG-21 měl během studené války své protějšky v typech
Northrop F-5 Freedom Fighter či Dassault Mirage III. Vojska NATO dalo typu kódové označení Fishbed. Stal se v největších počtech
vyráběným nadzvukovým letounem. Nové stroje v Sovětském svazu sjížděly z továrních linek v Moskvě, Gorkém a Tbilisi. V licenci
se stavěla verze MiG-21F-13 v Československu a MiG-21FL, M a bis v Indii u Hindustan Aeronautics Ltd. V Sovětském svazu
vzniklo 10 645 exemplářů všech verzí, v Československu 194 kusů a v Indii 657 strojů. Kromě ozbrojených sil Sovětského svazu
létal s řadě zemí, s výjimkou Austrálie na všech kontinentech. Zúčastnil se řady válečných konfliktů, včetně války ve Vietnamu,
indicko-pákistánských potyček, kubánského tažení v Angole či arabské snahy o zničení Izraele. Díky největšímu zapojení
do bojových akcí se největší počet stíhacích es zrodil ve Vietnamu. Na čele žebříčku stojí Nguyen Van Coc s devíti sestřely. V roli
přepadového stíhacího letounu sloužily MiGy-21 v Sovětském svazu a dalších zemích Varšavské smlouvy až do 80. let, kdy jej jako
plnohodnotná náhrada začaly z prvoliniové služby vytlačovat nové MiGy-29 Fulcrum.
Z této stavebnice si můžete postavit MiG-21PFM. V tovární dokumentaci tato verze figuruje pod označením Izdělje 94A pro
exportní stroje a Izdějle 94 pro letouny určené pro sovětské ozbrojené síly. Poháněl jej motor Tumanskij R-11F2-300. Výzbroj tvořil
dvouhlavňový kanon GŠ-23 ráže 23 mm se zásobou 200 ran v kontejneru GP-9 pod trupem. Podvěsnou výzbroj tvořily rakety
RS-3US, R-3S, R-3R, popř. raketové bloky UB-16-57, protizemní neřízené rakety S-24 a pumy do 500 kg. V kódu NATO nesly stroje
označení Fishbed F.
INTRO
11115 - NAV1
ÚVODEM
Vietnam
#11115
SOVIET SUPERSONIC FIGHTER
1/48 SCALE PLASTIC KIT
The MiG-21 was one of a long list of Mikoyan-Gurevich products to be integrated into the armed forces of the Soviet Union, the
Warsaw Pact, and allied client states. Its predecessors included such notable types as the MiG-15, MiG-17 and the supersonic MiG-
19. The roots of this project reach back to the first half of the fifties. In 1954, the Ye-1 project came to an end, and was quickly picked
up by the Ye-2. Both had a swept wing. The first machine to feature the delta wing was the Ye-4, which first took to the air on June
16th, 1955. It was also demonstrated a year later at the Moscow airfield Tushino. The first of the new line to enter production was the
MiG-21F, which together with the MiG-21P and F-13 represented the first generation of the MiG-21, and was in production through
the end of the fifties and the beginning of the sixties. Subsequent versions included the PF, FL, PFM, R, S, N and PD, the production
of which peaked at the end of the sixties. The third generation started production in 1968, which included such versions as M, SM,
MF, SMT, bis among others. Simultaneously, two-seat training versions were also produced designated MiG-21U, UM and US.
Production of the MiG-21 ended in 1985, and was put into service with some fifty nations. Over the course of the cold war, the
opponents of the MiG-21 included the likes of the Northrop F-5 Freedom Fighter and the Dassault Mirage III. NATO assigned it the
reporting name ‘Fishbed’. It became the most produced supersonic fighter in terms of quantity. The new machines came off Soviet
production lines in Moscow, Gorky and Tbilisi. The MiG-21F-13 was also built under license in Czechoslovakia and the MiG-21FL, M
and bis in India by Hindustan Aeronautics Ltd. The Soviet Union produced 10, 645 examples of all versions, 194 were built
in Czechoslovakia and 657 in India. Outside of the Soviet Union, the type flew with a long list of nations on all continents with the
exception of Australia. The MiG-21 participated in combat in Vietnam, the Indo-Pakistan wars, the Cuban participation in Angola and
in the Arab world’s attempt to eliminate Israel. Thanks to the high volume of use, the highest number of aces produced on the type
was in Vietnam. The top of the ladder is occupied by Nguyen Van Coc with nine kills. The type serving as a fighter-bomber served
with the Soviet Union and other nations of the Warsaw Pact into the eighties, when it began to be displaced by the MiG-29 Fulcrum.
This kit is specific to the building of a model of the MiG-21PFM. In factory documentation, the export version is identified
as ‘Izdelye 94A' and the version built for Soviet armed forces as ‘Izdelye 94'. It was powered by a Tumanskiy R-11F2-300, and
armed with a twin barreled GSh-23 23mm cannon with 200 rounds housed in the underbelly pod GP-9. Hardpoints could still
be loaded with RS-3US, R-3S and R-3R missiles, UB-16-57 rocket pods, S-24 unguided rockets and bombs up to 500kg in size.
NATO assigned MiG-21PFM the codename ‘Fishbed F’.
